Údolím hradů a chrámů na řece Loučce a Libochůvce II

Pokračování vyprávění o hradech a dalších památkách v údolích řeky Loučky a Libochůvky

Hrady a hrádky vznikaly v době probíhající kolonizace ve 13. století. Kolonizační činnost provádí zeměpán, šlechta i biskup. Jednalo se především o šlechtické rody pánů z Medlova, později zvané z Pernštejna, pány z Deblína, z Tasova a také pány Demetera z Bukové, Bočka ze Zbraslavi, Obřan a Jaroslavic, pány ze Švábenic a také později Ronovce, z nichž vzešli páni z Lipé.

Tyto šlechtické rody se snažily krajinu zemědělsky využít. Přicházeli osadníci, kteří káceli a žďářili část lesů, oseli pole a budovali nové osady. Spolu s nimi vznikaly také kostely a hrady, které dotvářely ráz tehdejší krajiny.

Velká šlechtická dominia se následně začala drobit. Objevovaly se drobné šlechtické rody, které měly chránit území pro vysokou šlechtu. Právě tímto procesem byla na našem území vystavěna řada hradů a hrádků.

V polovině 13. století se formuje také církevní správa v podobě, jak ji známe dnes. Výstavba hradů dosahuje svého vrcholu v období hospodářského rozkvětu za vlády Karla IV. a jeho bratra, moravského markraběte Jana Jindřicha.

Vydáváme se postupně proti proudu řeky Loučky alias Bobrůvky.

Drobný hrádek Skryje ležící nad řekou Bobrůvkou měl dle historických pramenů v roce 1360 v majetku Beneš ze Skryjí. Hrádek dříve patřil pánům z Deblína. Neví se doba zániku, možná stál ještě roku 1437. Jednalo se o drobné hradní jádro, na jehož místě dnes stojí kaplička a předhradí. Stavby zde měly kamennou podezdívku s dřevěnou konstrukcí. V čele se patrně nacházela patrová obytná věž. Na místě dnešního statku stál zřejmě částečně hrazený hospodářský dvůr. Majitel vlastnil asi jen jednu až dvě vesnice, protože kamenné stavby vlastnila jen větší šlechta. Dnes zůstaly z hrádku jen terénní úpravy.

Asi 1 km od Tišnovské Nové Vsi se v letech 1290–1360 nacházel malý hrad Rysov. Neprobíhal zde archeologický výzkum, ale hypoteticky se zde nacházely zdi malého paláce a věž. Zachovaly se jen částečné terénní změny.

Zřícenina Košíkov se nachází asi 2 km od Drahonína a zůstaly z něho malé kusy zdí. Existoval jen v letech 1360–1490 a jeho zániku možná předcházela loupeživá družina, která zde pobývala.

Obzvláště čilý stavební ruch panoval v kraji řeky Loučky. Na vysokém kopci nad řekou Loučkou a Vícovským potokem se tyčil hrad Víckov. Tento hrad, obývaný v letech 1340 až 1420, sloužil jako sídlo Demetera z Bukové a tvořil významný bod tehdejšího šlechtického panství. Hrad měl několikapatrový věžový palác, který doplňovaly zděné hospodářské budovy a v předhradí vstupní věž, do které se vstupovalo po lávce. Obepínala jej hradba silná téměř dva metry. Dnes z hradu zůstaly jen zbytky vstupní věže a z paláce místnost v přízemí s valenou klenbou a část patra se zachovalým oknem. Hrad pravděpodobně zanikl v období husitských válek, stejně jako mnoho dalších hradů té doby.

Proti proudu Bukovského potoka stojí vesnice Bukov s kostelem sv. Jakuba. Stavba má velmi archaický vzhled. Jádro kostela je z 13. století. Valená, jemně zalomená klenba je z poslední čtvrtiny 13. století.

Pod vesnicí Bukov, nad soutokem dvou potoků, stojí zřícenina hradu Bukova, typického šlechtického sídla 2. poloviny 13. století založeného za vlády Přemysla Otakara II. Ke vzniku a existenci hradu Bukova se vážou zajímavé teorie. Hrad má klasickou bergfritovou dispozici: Hradní jádro má palác s bergfritovou věží, která chránila palác a sloužila obráncům jako poslední útočiště. Věž nebyla určena k bydlení, ale využívala se především jako skladiště. Palác byl vytápěn teplovzdušným topením. Na protější straně se nacházely hospodářské budovy a hrázděný dům s pecí. Jádro obklopoval hluboký příkop i valy. V 80. letech 20. století zde probíhal archeologický výzkum, který odhalil, že se zde nacházela řada drahých kovů a kamenných článků poukazujících na románskou dobu. Tyto nálezy naznačují, že hrad mohl mít královské založení a mohl sloužit jako úschovna drahých kovů, těžených v nedalekých dolech. Při průzkumu byla v lese objevena pinka – jáma po středověké těžbě kovů – a také terásky po dobývání surovin. Je pravděpodobné, že těchto míst zde bývalo více, ale mohly být zničeny pozdějším zemědělstvím. Středověké pinky se dochovaly jen v lesních porostech. Jedna pinka byla nalezena v údolí u potoka, nad hrází zaniklého středověkého rybníka. V bývalém rybníce se dochovalo dřevo, které bylo dendrologicky datováno kolem roku 1200. Bylo tak zjištěno, že se jednalo o jeden z nejstarších rybníků na tomto území. Archeologický průzkum tak odkryl nejen mnoho nových poznatků, ale zároveň otevřel řadu otázek o historii hradu Bukov.

V jeho okolí byly nalezeny ještě další předměty, jako klíče, srpy, podkovy a keramická hračka. Objevena byla také kamenická patka z portálu, která může odkazovat na huť z kláštera Porta coeli. Některé z těchto nálezů jsou vystaveny v muzeu v Bystřici nad Pernštejnem, zatímco velká část nalezeného materiálu je v soukromých rukách. Archeologický výzkum tedy nebyl dosud publikován.

Hrad, který bývá někdy nazýván Lísek, je dnes také v soukromém vlastnictví. Z hradu se dochovalo torzo bergfritové věže, která měla průměr 9 metrů a šířku zdí až 3,5 metru. Jeho majitelem byl Demeter z Bukové. Hrad byl postaven okolo roku 1250 a patřil k nejstarším hradům na Moravě. Prokazatelně zaniká na počátku 14. století, kdy je centrum panství přeneseno na hrad Mitrov.

Hrad Mitrov vznikl okolo roku 1355. Sloužil jako sídlo přes dvě století a zčásti byl přestavěn na pohodlné místo k bydlení. Zanikl před rokem 1588. Hrad byl chráněn příkopem a valem ze tří stran.  Do dnešních dnů se dochoval zbytek hradeb a příkopů, rozvaliny hradního paláce a části hradební věže s gotickým oknem.

Procházku nádherným a záhadným historickým krajem povodí řeky Loučky jsme zakončili ve Strážku, kde již nestojí původní gotický kostel z roku 1239, ale nový kostel sv. Šimona a Judy, který byl na místě starého kostela vystavěn až v 17. století. Má polygonální presbytář a pilíře jsou až pogotické. Štuková renesanční valená klenba patří mezi nejkrásnější ukázky renesanční práce.

Z materiálů Mgr. Aleše Flídra zpracovala Pavla Caudrová